Čarodějnice
Když se řekne čarodějnice, představí si většina lidí zlomyslnou babiznu, která létá na koštěti, míchá různé lektvary a nápoje lásky, mumlá zaříkávadla, sbírá byliny a věští budoucnost z křišťálové koule, z ruky, či karet. Ve skutečnosti byly tyto bájné ženy dlouho mladé a krásné a s velkou pravděpodobností ovládaly sexuální magii podobnou tantře. Legendy o nich hovoří jako o moudrých ženách, jejichž význam zůstal do dnešní doby nedoceněn. Přitom je docela dobře možné, že velcí filosofové starověku měli za své učitelky ženy. Pythagoras byl prý zasvěcen delfskou kněžkou Themitokleie a Sokrata vyučovala mantinejská kněžka Diotima. Mohlo jít o fiktivní postavy, ale v zásadě by na jejich existenci nebylo nic divného. Například Paracelsus, jenž se stal zakladatelem moderní medicíny, se netajil tím, že své znalosti získal od moudrých žen. Jsou dokonce doložené záznamy, že tyto ženy dokázaly provést císařský řez a uměly tišit porodní bolesti nebo je přenášet na manžela rodičky.
Prosluly také jako věštkyně a životní rádkyně, k nimž se chodili radit i starověcí myslitelé, z jejichž názorů vyrostla filosofie dnešního světa.
Představa čarodějnice jako ohyzdné stařeny se nejvíce ujala ve středověku. Smyšlené pověsti změnily obraz božské vědmy v ďábelské stvoření. Podle ústního podání německy mluvících oblastí Alp je však čarodějnice většinou žena, která se díky znalostí bylin udržuje mladá a krásná. Přitažlivé a mladé jsou ostatně i srbské, slovenské, polské a ukrajinské čarodějnice. Vycházíme-li z keltských, francouzských a anglických pověstí, jednalo se o mladé a hezké ženy, které na sebe vždy jeden den v roce musely vzít odpornou podobu. Obraz prastaré, skoro zkamenělé čarodějnice, popřípadě představa, že čarodějnice jsou podobně jako víly současně staré i mladé, vychází z nepochopení hermetického symbolu všeprostupující tvůrčí energie. Základní stavební kámen našeho hmotného světa, po němž ostatně věda dosud marně pátrá, byl v legendách popisován jako stará Černá Podzemní Panna. Čarodějnice ji uctívaly jako Matku Světa, byla to seschlá a vrásčitá žena, protože symbolizovala stáří vesmíru. Na východě to byla buď prána, čchi, Kundalini nebo Šakti, čili naše stará známá hadí síla. Moudré ženy věděly, že každý člověk jí má v sobě a pokud se mu podaří ji probudit, bude vypadat mladě a svěže bez ohledu na svůj věk. Čarodějky tedy představovaly prapůvodní ženské náboženství, uctívající kult Matky Bohyně.
Slavnosti uctívající Velkou Matku měly vždy sexuální podtext. Prožívané dlouhotrvající vzrušení probouzelo spící hadí sílu. Slavnosti ve znamení sexuální extáze byly později v pokroucené podobě popisovány jako čarodějnické sabaty.
Během extáze má člověk pocit, že se točí v kruhu nebo ve spirále, jako by byl unášen tornádem. Údajně se jedná o průvodní jevy při probuzení hadí sily. Je možné, že z této představy, která je každému člověku vrozená, vznikl grafický symbol spirály a stočeného hada, což znamená dosud neprobuzenou životní energii.
Středověk dal ženu a její krásu do klatby. Symboly vzrušujících nádherných bohyň byly několik set let houževnatě ničeny, protože se nehodily do nově vznikajícího mužského náboženství. Pronásledované a systematicky vyvražďované ženy přestaly ovládat mysteria, zapomněly jak se udržovat mladé a krásné, vždyť to bylo životu nebezpečné, zapomněly jak se dá regulovat početí a jak bezbolestně rodit. Sex byl povolen pouze za účelem plození potomků.
Křesťanské náboženství prohlásilo boha za muže, zatímco ženský protipol byl přinucen vzít na sebe podobu zákeřného a zlého Satana. Člověk nemusí být žádným velkým myslitelem, aby brzy zjistil, že v takto podávaném světě něco nehraje. Sám papež Jan Pavel I. před svou podivnou smrtí prohlásil, že Bůh je zřejmě víc matkou než otcem. Východní moudrost říká, že bůh dosáhne své moci pouze ve spojení s ženským principem, Velkou Matkou. Jinak se prý nedokáže ani pohnout. Znovu opakujeme, že tvůrčí ženský princip odpovídá na fyzikální rovině nosnému kmitočtu. Bez něj nelze nic vytvořit, ale také ne nic zničit. Velká Matka symbolizovala život i smrt, byla počátkem i koncem a znázorňovala se jako had Uroboros, který byl stočen do kruhu a zakusoval se do vlastního ocasu. Často pod ním byl nápis „drak se sám zabíjí, žení se se sebou samým a oplodňuje sebe sama.“ Proto žena a symbol hada patří odedávna k sobě, aniž by se tím myslelo něco špatného, právě naopak. Vyznavačky ženské energie, mezi něž pradávné kněžky a pozdější čarodějnice bezesporu patřily, uznávaly jako jediný nosný princip světa ženský pol sexuality. Mužská část je teprve odvozena od tohoto základního polu. Viděno chladným vědeckým okem, tvoří jeho podmnožinu.
Je zajímavé, že myšlenka priority ženské části světa se vyskytuje prakticky ve všech civilizacích. V Africe, Mexiku i v Indii byly uctívány měsíční bohyně, které si jednou rukou podpíraly mohutná ňadra, typický symbol ženství, a druhou rukou si ukazovaly na holá pohlaví. Pod nimi byl nápis „já jsem to, co je život, já jsem to, kudy prochází, toto je střed světa.“ Ostatně i u nás se nacházely podobné sochy, ale byly odstraněny v domnění, že jde o pouhý vulgární žert, poukazující na smutnou skutečnost, že kolem ženského pohlaví se točí celý svět.
Kotlík, který neodmyslitelně patřil k čarodějnicím, je v symbolice totéž co nádoba, grál, lotos, alchymistický tyglík a číše používané při křestu či mších – vždy se jedná o alegorii ženské podstaty, muladháru neboli kořenovou první čakru.
Stejný princip symbolizují dlaně spojené do misky, miska, kašna, ale i svícen, košík, nůše, popřípadě i bota. Všechny tyto předměty představují v hermetice a v dílech starých mistrů ženský princip. Často se zobrazovaly dnem vzhůru, jako třeba hliněný džbán na tyči. Obvykle to znamená spojení ženského a mužského principu, cosi, co je schopno vytvořit nový život. Stejný význam jako nádoba na holi nebo dýka v číši a sloup v kašně má i známá májka neboli kůl, falicky pronikající kruhem. Podobný význam má v podvědomém chápání symbolika pokrývek hlavy. Nesčetné tvary a podoby onoho předmětu, který je člověk ochoten si nasadit na hlavu, mají jednoho společného jmenovatele. Není však dnes jednoduché někomu říci, že nosí na hlavě dámské přirození, byť by se jednalo o sebevětší beranici.
Další čarodějnický symbol, okřídlený had, byl uctíván po celém světě a znamenal aktivovanou ženskou sexuální energii, hadí sílu neboli Šakti.
Čarodějnice chápaly sexualitu jako pojítko mezi přírodou a člověkem, Pohlavní orgány, jimiž je každý, i ten sebeslušnější člověk řádně vyzbrojen, jsou jedinou částí těla, kde se dá hadí síla naprosto přirozenou cestou probudit. Čarodějky se dostávaly do extáze také prostřednictvím pohybu, jejich tance se většinou odehrávaly ve spirále, což je podvědomě chápaný tvar spící hadí síly. Ke snadnějšímu povznesení mysli používaly několik magických rostlin, ze kterých si zhotovovaly masti, kuřidla a odvary. Mezi nejmocnější magické rostliny patří durman, na východě uctívaný jako Šivův strom, mandragora, rulík zlomocný zvaný též Krásná paní, blín černý neboli Ďáblovo oko a oměj šalamounek. Použití omamných látek však nemělo nic společného s užíváním drog, jak je chápeme dnes. Zatímco narkoman se snaží uniknout od problémů, aniž by hleděl na chátrání svého těla, pěstovaly čarodějnice cílevědomě svůj zjev. Byly urostlé, svěží, krásné a mladé a tím také dokazovaly své magické schopnosti. Vyjádřeno dnešními slovy, pomoci magie si pěstovali image a kondici.
Jejich oblíbená barva byla černá, protože symbolizuje základ. Všechno povstalo z temnoty.
Nejposvátnějším časem je pro čarodějnice noc z 30.dubna na 1.květen. Je to takzvaná Valpuržina noc, kdy se konaly sabaty. Označení sabat pravděpodobně vzniklo ze slova sabasien, dělat hluk, řinčet. V dávné Thrácii se slavily extaktická mysteria Sabazia, při nichž se hlukem, křikem, hudbou a hlasitým zpěvem probouzela sexuální sila.
V čase jarní rovnodennosti se odedávna oslavovalo spojení Velké bohyně s jejím milencem. A jak jinak než na smyslné úrovni nebo vyluzováním různých typických zvuků, například z velikonočních řehtaček.
Také pozdější lidové sabaty se podobaly pohanským vegetačním kultům, oslavám pohlavnosti a plodnosti. Co vše se odehrávalo v chrámech Venuše, Cerery nebo Bakcha by dnes mohlo být hlavním námětem satelitních nočních pořadů. Církev ale tvrdila, že to byly krajně nebezpečné orgie pod patronací samotného ďábla, což původně byla známá, vzrušující postava matičky přírody.
Sexuální slavnosti ovšem nebyly žádné bezduché pohlavní orgie. Kultivovaný sex je vždy spojen s věrností a láskou. To, co je dnes chápáno jako sexualita, je jen zlomek toho, co člověku zbylo, když se dlouho snažil nevnímat své tělo. Není to tak dávno, co jsme se někde dočetli vyjádření renomovaného sexuologa, že společný orgasmus je pouze mýtus, jakýsi ideál, jehož lze těžko dosáhnout. Při magických cvičeních se člověk naučí mít orgasmus na vteřinu přesně v okamžiku, který si se svým partnerem předem určí. Například ve chvíli, kdy začne odbíjet půlnoc nebo v jiný astrologicky významný okamžik. Čarodějky používaly k nácviku manipulace s orgasmem odvar z leknínu, ale to bylo ještě v dobách, kdy leknín nepatřil mezi chráněné rostliny, zvláště ten druh, který měl žádané účinky.
Tažení katolické církve proti čarodějnictví začal už asi tisíc let po Kristu. Roku 1484 pak vydal papež Innocenc VIII.prohlášení vyzývající k boji proti čarodějnicím a vědmám. Čtyři roky nato se objevila pověstná kniha Kladivo na čarodějnice, v niž dva fanatičtí dominikáni popisovali se sadistickou rozkoší, jakým způsobem se mají mučit a vraždit ženy prohlášené za čarodějnice. Jejich úchylná kniha se mnohokrát objevila vázaná v kůži umučených žen.
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý den prosím o vymazání veškerých údajů. Zdají se mi nepřesné.
Vymazat
(Viliam Sarocký, 25. 4. 2020 13:36)